Můj životní příběh

Mé dětské vzpomínky v podobě obláčků plují kolem běhání a čutání do fotbalového balónu na škvárovém hřišti, chození na Základní školu v Trmicích a vyrůstání v rodině s tátou a mámou do mých 12 let. Pak pro mě přišel šok. Rozvod mých rodičů. A najednou jsem zůstal bydlet jen s mamkou a taťku jsem se viděl jen na tréninku či fotbalovém zápasu. Vůbec jsem to nechápal, nerozuměl a velmi těžko jsem se s tímto stavem srovnával.

Můj život šel dál. Na Střední průmyslovou školu jsem začal chodit v Ústí nad Labem a ve třídě věčně se posmívajících a zlomyslných spolužáků jsem se cítil blbě a byl jsem z toho velmi nešťastný. Proto jsem byl rád, že po 4 letech jsem nemusel v tomto prostředí už nadále být a stresovat se. Úspěšná maturita byla pro mě vysvobozením a odměnou za to, že jsem to vydržel.

Nástupem na Západočeskou univerzitu v Plzni jsem získal svobodu a volnost. Bydlel jsem na koleji s kamarády. Nebyli tam rodiče a nikdo mě neorganizoval a nezasahoval mi do mého života. Sám jsem si rozhodoval kdy, jak a co zrovna udělám. To byla skvělá změna. Na vysoké škole jsem měl povinné jen hodiny angličtiny, němčiny, pár cvičení a zápočtové písemky. Na přednášky jsem zašel, když se mi zrovna ten den chtělo vstávat, nebylo zrovna po dlouhém flámu. A chtěl jsem před obědem vidět pěknou spolužačku, která se mi líbila a dlouho jsem ji neviděl. Vidět nudné, věčně zpocené a často naštvané a protivné učitele jsem nemusel. Během jednoho cvičení, které trvalo jen 80 minut, mi 1 zavalitější učitel celkem 14x řekl, že na té škole nemám co dělat anebo, že se diví, že jsem tak hloupej, protože ničemu co on říká nerozumím. Tak i přes tento výživný zážitek jsem po 5-ti letech promoval na technické fakultě, mám vysokoškolský diplom a mé vzpomínky na vejšku jsou nádherné. 🙂

Na základě chování, životního nastavení a opakovaných činností rodičů i cíleného směřování učitelů jsem uvěřil optickému klamu, že když se budu ve škole velmi dobře učit, potom budu ve svém životě úspěšný, zajištěný a spokojený. Znáte taky ten pocit a víru? Vy tomu klamu pořád věříte?

Současný vzdělávací systém v České republice je často nefunkční, protože učí staré věci, které v životě velmi málo fungují a lidem většinou nepomáhají a blokují je. Za čas tento stávající vzdělávací systém úplně shoří a z jeho popelu vznikne úplně nový vzdělávací systém, který je v souladu s celým vesmírem a bude učit mladého člověka důležité a potřebné vědomosti a také získá potřebné zážitky, prožitky a zkušenosti, které mu pomohou uspět v tomto rychle se měnícím světě. Souhlasíte?

Proč si myslíte, že úspěšný podnikatelé a bohatí lidé jako Bill Gates anebo Steve Jobs začali a nedokončili svá studia? Protože to co opravdu potřebovali pro svůj úspěšný život se nenaučili na škole při teoretických přednáškách, ale každý den při činnostech v podnikání a reálném životě. Sám život je nejlepší učitel na světě.

Po promoci jsem absolvoval základní vojenskou službu v Litoměřicích. Pro mě vojna byla příjemná, během dne jsem si splnil pár věcí co velitelé chtěli a po rozkazu jsem odpočíval anebo si zahrál fotbal s lampasáky. Velitelský výcvik ve Vyškově byl pohodový a občas si s úsměvem vzpomenu na ples, během kterého jsme se s ostatními záklaďáky předháněli, kdo dostane tu možnost mluvit či tancovat s krásnou velitelovou ženou. Tento ples byl zajímavý také tím, že jsem šel po chodbě proti tehdejšímu ministru obrany a když jsem se na něj díval, tak mě zarazila jeho chůze i mluvený projev a duchu jsem si říkal, když nezvládne tyto základní činnosti, jak může velet několika tisícové armádě. Co dodat? Naši politici holt vědí koho si mají vybrat za své ministry. Ples se opravdu vydařil, osobně jsem mluvil s Josefem Náhlovským, než opilý usnul na politém ubrusu. Po absolvování kurzu jsem se vrátil do Litoměřic a dostal na starost četu vojáků a v pohodě a s úsměvem prožil celý vojenský rok. Pár dní před odchodem do civilu mě překvapil velitel posádky, když mi nabídl, abych se stal profesionálním důstojníkem armády České republiky. Nabídl mi služební byt, necelých sto tisíc korun českých za to, že mám ukončenou vysokou školu a jistou práci na mnoho let. Byl jsem nabídkou překvapen, vyslechl jsem si ji a přestože v té době jsem si nedokázal představit takové množství peněz, jsem ji s poděkováním odmítl.

Plný očekávání jsem nastoupil do prvního zaměstnání, že si vydělám spousty peněz, začnu si plnit své sny a utvářet si život podle sebe. Celkem jsem 13 let pracoval jako zaměstnanec v různých firmách na technických pozicích (konstruktér, technická podpora pro výrobu, manažer zakázek, projektant a inspektor kvality).

A z ničeho nic přišel onen den, kdy se událi v mém životě 2 zásadní a negativní věci. Ráno jsem v práci dostal výpověď a odpoledne jsem si po fotbale vážně zranil levé koleno. V ten den to byly pro mě 2 velké rány a vůbec jsem nevěděl co bude dál a jak to budu řešit… Začal jsem tím, co bylo pro mě nejdůležitější, tj. uzdravit své tělo. V této době jsem si naplno uvědomil, že mám opravdového přítele Michaela, který mi pomohl a vždy mi pomůže, když ho o to požádám.

Jezdil jsem na různá vyšetření než doktoři zjistili, jak mě budou léčit. Přišly dlouhé peripetie, čas plynul a léčení od doktorů nepřicházelo. Po několika týdnech jsem musel na operaci a potom několik měsíců ležel doma na posteli, regeneroval, rehabilitoval a měl spousty času. Toto velké množství volného času jsem využil k přemýšlení. Začal jsem si pokládal následující důležité otázky:

  • Jaký vedu život a kam směřuje?
  • Jsem se svým životem spokojený?
  • Chci mít opravdu takový život?
  • Co chci, aby bylo dál?
  • A co mi pomůže změnit můj život?
  • Jak je možné, že někteří lidé jsou velmi bohatí a někteří lidé jsou velmi chudí?
  • Jak toho ti bohatí lidé dosáhli?
  • Jak je to možné?
  • Co udělali jinak? Co způsobuje ten rozdíl?
  • Jsou chytřejší?
  • Jaké je řešení, které mi opravdu pomůže?

…a postupně jsem nacházel své odpovědi.

Jaké bylo mé překvapení, že mám úplně jiné představy o svém životě, než jaký život jsem doposud opravdu žil?! Bylo to jako by mě řídil nějaký nastavený auto-pilot. Řadící páku tohoto automatu jsem ovládal jen velmi výjimečně a jezdil jsem podle toho, jak si mé okolí zrovna přálo. Brzo ráno vstávat, potom jít do práce, večer z práce, teď odpočívat, nyní jíst, teď nadávat… Znáte to?

Některé odpovědi na výše uvedené otázky jsem našel v knize od Napoleona Hilla Myšlením k bohatství. Pochopil jsem, že nastal pravý čas na změnu a začal jsem jednat. Udělal jsem důležité a zlomové rozhodnutí. Odjedu na 4 měsíce za “velkou louži” do USA naučit se angličtinu, poznat americký způsob života a načerpat nové zkušenosti a získat inspiraci.

Po mém návratu ze Spojených států do České republiky bylo všechno jinak.  Získal jsem sebe-důvěru v angličtině, bohatší o nové zážitky a prožitky, inspirovaný drsnou, ale nádhernou přírodou Národních parků a získal kontakty na zajímavé lidičky a nové přátele z nejrůznějších koutů světa. A jako neplánovaný bonus jsem získal přesvědčení, když má člověk cíl, kterému uvěří, jde si za ním a je ochoten kvůli tomu překonávat nejrůznější překážky, uspěje a dojde do cíle!

Po krátké analýze založené jsem se vrhl na podnikání v oblasti interaktivních tabulí a časem i na svůj osobní rozvoj. Čas plynul a během té doby jsem překonával spousty překážek a zažil neúspěchy a prožil i velké úspěchy.

V nejsložitější životním období se mi během 5 týdnů stalo 14 špatných věcí (od mého fyzické napadaní během brigády … přes složitý rozchod s partnerkou Šárkou, se kterou mám syna Ondřeje … až po mou autonehodu).

Největší zlomový bod pro mě nastal, když jsem měl ve svém indigově modrém autě značky Hyundai i30 autonehodu. Je to zvláštní, být tak neskutečně blízko smrti. Přestože jsem já jako řidič udělal chybu, tak jsem neměl ani zranění ani škrábnutí, ale mé auto bylo totálně zdemolované a pojišťovací agent jen konstatoval: “Totální škoda” a já? Přivolaní lékaři, policisté ani hasiči nevěřili tomu co viděli. Jen se divili a říkali mi, že jsem se podruhé narodil. Není to zvláštní?

Toto důrazné znamení (zrcadlo) života jsem už ani já nepřehlédl. Rozpoznal jsem ho a pár věcí také pochopil. Na tomto světě jsem určen pro něco nového a výjimečného… a je na čase tu svou výjimečnost konečně najít! 🙂

CHCI NAJÍT SVOU VÁŠEŇ, NAPLNIT SVOU VIZI NA SVÉ ŽIVOTNÍ CESTĚ A DÁT JI DO SOULADU S VESMÍREM.

Postupem času jsem přišel na to, že tím mým výjimečným posláním je na tomto světě pomáhat lidem rozvíjet jejich osobnost, najít v nich jejich neopracovaný diamant a vyleštit ho.

Ve svém životě jsem si prošel různě těžkými etapami. Byl jsem také evidovaný na Úřadu práce a pobíral podporu. Chodil jsem každý měsíc odpovídat zprostředkovatelce na její dvě standardní otázky:

  • Máte nějaké změny?
  • Našel jste si něco?

Při dlouhém čekání i při samotném rozhovoru s ní jsem poznal a pochopil, že Úřad práce NEpomáhá klientům se získáním práce, ale pouze evidují čísla počtu nezaměstnaných. Těžká práce. Uchazečům o zaměstnání potvrzují, že o ně nikdo nestojí a nikdo je nechce! Když jednání zaměstnankyň Úřadu práce v Ústí nad Labem přesáhlo únosnou mez, tak jsem na ně napsal stížnosti. A jak reagoval Úřad práce? Napřed mi zastavil vyplácení podpory a potom zrušil i evidenci! 

Pár slov závěrem…

Velmi rád se setkávám s lidmi, komunikuji s nimi a pomáhám jim se osobně rozvíjet a dosahovat cílů, snů a vizí. Nejlepší nápady dostávám “za pochodu” a tak mohu při rozhovoru s nimi je inspirovat nebo motivovat. Pomáhám klientkám a klientům rozpoznat a rozpustit jejich vnitřní bloky a společně hledáme nejjednodušší řešení pro danou situaci nebo životní výzvu a hledáme cestu jak si zlepšit a zjednodušit život. Přitom mi zákazníci nastavují zrcadlo, ze kterého se učím.

“Vášeň je mé koučování a koučování lidí je má vášeň.”

Všechny mé životní krizové okamžiky a úspěchy mi pomohly dostat se na místo, kde teď jsem.

Pochopil jsem hlubší smysl života. Spolu-pracuji se svým egem, mé srdce mi pomáhá se rozhodnout, našel jsem propojení na svou duši, jednám v úrovni dobra a vesmírné energii mi začali pomáhat.

Tohoto daru využívám při koučování mužů i žen, aby mohli nasednout do svého kočáru a vydat se po své životní cestě na místo, kde sídlí jejich cíl, sen či vize. 🙂

Děkuji vesmíru za tento dar, který jsem dostal a vážím si ho s veškerou vděčností, úctou a pokorou. K tomu mi pomáhá havajské učení Ho’oponopono: Prosím odpusť mi. Omlouvám se. Miluji Tě. Děkuji Ti.

Roman Svoboda